Historie do r. 1996

Projev tehdejšího jednatele TJ Sokol Loučim Antonína France k 75. výročí založení jednoty

Vážené sestry a bratři, milí hosté.

V letošním roce (1996) naše sokolská jednota završuje významné jubileum. Připomínáme
si 75. výročí jejího založení v roce 1921. Dnešní valná hromada je vhodnou příležitostí, abychom si připomněli historii jednoty, pro některé z nás možností k ověření si zasunuté paměti a pro většinu pak seznámením, co jednota za dobu svého trvání vykonala a jaký význam měla ve společenství lidí, ve kterém vyvíjela svoji činnost.

Není však možné podrobně s rozsáhle zpracovat historii, není tomu však proto, že tento můj příspěvek nechce být příliš obsáhlý a časově náročný, ale i proto, že se v průběhu let nezachovala řada písemností, ze kterých by bylo možno čerpat.
 

Abychom se dovedli alespoň trochu vžít do atmosféry roku 1921, kdy jednota byla založena, vybavme si v mysli poměry v mladém státě Československé republice, která svojí samostatnost vyhlásila 28. října 1918. Dosud trvalo opojení z nabyté svobody po třistaleté habsbursko-rakouské nadvládě a již byla zmítána politickými a sociálními rozpory, které byly zvláště podněcovány příkladem bolševické revoluce v Rusku. V září 1920 došlo k demisi Tusarovy vlády a byla jmenována úřednická vláda Černého. Na sjezdu sociální demokracie došlo k rozštěpení stany na levici a pravici, v prosinci pak k boji o pražský Lidový dům,
po kterém sociálně demokratická levice vydala výzvu ke generální stávce. Stávka se sice nestala všeobecnou, ale na mnoha místech byla úplná a nabyla podobu přímého střetnutí
o moc. Státní moc ji potlačila četnictvem a armádou. Oběťmi bylo 14 zastřelených stávkujících. Levice opustila řady sociální demokracie a v květnu 1921 založila vlastní stranu, která v následující historii a vlastně až do dneška tak neblaze ovlivnila život v naší zemi.

Vrátím se nyní k samotnému Sokolu, jehož první jednota Sokol Pražský byla ustavena v roce 1862 Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fügnerem. Sokol nebyl jen spolkem tělocvičným. Měl i význam národně uvědomovací, vzdělávací, osvětový a společenský. Z Prahy se postupem času rozšířil do dalších měst a z těch pak na venkov. I když byl Sokol organizací početně nejsilnější, nebyl organizací výlučnou. Tehdy existovala celá řada jiných spolků, pěstujících tělocvik a sporty. Byly to DTJ, Orel a různé sportovní kluby a svazy, federace či jak se všechny jmenovaly založené buď na profesním, náboženském či politickém směru. Sokol značně získal na svém postavení účastí svých členů na protirakouském odboji v době první světové války a v převratových dnech roku 1918, kdy ozbrojené sokolské hlídky zajišťovaly veřejný pořádek a převzetí státní moci. Platilo heslo „Co Sokol, to dobrý vlastenec“. V tehdejším národně pozdvihnutém vědomí to znamenalo velký rozmach zakládání nových jednot, zvláště na venkově v místech, kam Sokol do doby první sv. války ještě nepronikl.

V roce 1919 byla založena TJ Sokol v sousední obci Pocinovice. To, že Sokol vždy zastával orientaci nezávislého společenského hnutí na politických směrech, dokazuje událost tehdejší doby. V září toho roku byl na podzimní pouti u Dobré Vody napaden několika sociálními demokraty kněz sloužící bohoslužbu. V zápisech schůzí Sokolské župy Šumavské, dnes uložených v okresním archivu v Klatovech, je zaznamenána žádost pocinovské jednoty
o přešetření případu, zda se některý z jejích členů této nepřístojnosti neúčastnil. V dalším zápisu uvedeno oznámení výsledku šetření, že žádný ze členů pocinovského Sokola
se na incidentu nepodílel.
Sokolská jednota v Pocinovicích po svém založení vyvíjela bohatou činnost, zvláště hrála ochotnické divadlo.

A nyní se vraťme do naší obce. 6. ledna 1921 sehrál divadelní soubor pocinovské jednoty v hostinci u Altmanů hru „Pražské švadlenky“.
Vraťme se alespoň v mysli do této doby. Svítilo se petrolejkami a svíčkami, vždyť elektrický proud byl v obci zaveden až v roce 1929. Nebylo rádio, televize, video, satelity a další podobné vymoženosti moderní doby byly v uvozovkách. V obci ani nebyla pošta, telefon a stěží by se dalo odhadnout, kolik výtisků novin a s jakým zpožděním do obce docházely. Nejrychlejší a nejspolehlivější spojení bylo železniční dráhou, nejnovější a nejzajímavější zprávy přinášeli zaměstnanci místní dráhy, tzn. azjzboňáci. Pokud se lidé chtěli účelně zabavit anebo vyžít, museli se o to sami postarat a najít si jeden je druhému cestu.
Byla to zvláštní doba, kdy vztahy lidí byly zřejmě tímto podmíněné, což je pro většinu dnešní generace ztěžka anebo vůbec pochopitelné.

Budeme se asi správně dohadovat, že v den, kdy pocinovské jednota sehrála divadelní představení, došlo k ujednání, že v Loučimi založí svojí pobočku.

Na den 16. ledna 1921 byla do hořejší hospody u Altmanů svolána zakládající schůze. Bohužel bližší záznamy týkající se této schůze i schůzí dalších až do roku 1928 se nedochovaly. Kniha zápisů ze schůzí shořela při požáru 3 domů v červnu 1928 v místech, kde dnes stojí domy čp. 13 p. Haladová a čp. 15 paní Fichtlové. Činnost místního Sokola
se dá dnes jen částečně dovodit ze zápisu v obecní kronice a dochované pokladní knihy od ledna 1921 do června 1933.

V obecní kronice vedené učitelem Antonínem Martínkem je zápis:

„Po převratu zakládány nové spolky vzdělávací, tělovýchovné aj. Vše konáno
za velkého nadšení a chvatu, což plně odpovídá naší povaze, V Loučimi založena tělocvičná jednota Sokol dne 16. ledna 1921. Starostou zvolen
p. Kamil Holý, nájemce velkostatku v Loučimi. Při založení bylo zapsáno
30 členů.“

Tolik výpis z obecní kroniky. Z některých dalších písemností je možné dohadovat,
že jednatelem byl zvolen učitel Antonín Císler, bytem v Libkově a pokladníkem František Kaboň, šafář velkostatku. Postupem času zájem některých členů opadával a stav členstva byl ustálený kolem dvaceti po celou dobu první republiky.

Jednota dostala pro začátek do své pokladny od své mateřské pocinovské jednoty 588 Kč. V prvním roce činnosti byla sehrána 3 divadelní představení, z toho jedno žactvem, uspořádány 2 taneční zábavy a to najednou o podzimní pouti v hospodách u Altmanů
i u Mrázů. Touto činností si jednota získávala příjmy, aby mohla v následujícím roce 1922 zakoupit u fy. Smékal v Praze na Smíchově hrazdu a žíněnku za 2 252,50 Kč a mohlo
se cvičit v sále hostince u Altmanů. V únoru byl uspořádán první sokolský věneček (ples)
a zaznamenána účast starosty jednoty na valné hromadě Sokolské župy v Klatovech. Bylo pořízeno nové jeviště, uspořádán mikulášský večírek a na Silvestra sehrána divadelní veselohra.

V roce 1923 pokračovala divadelní činnost sehráním 3 představení, v červnu byla podána žádost o příděl panských stájí v čp. 55, které měla jednota v úmyslu přestavět na sokolovnu. Žádost nebyla kladně vyřízena, o to úspěšnější byl však zájem o pozemek na zřízení letního cvičiště. 3. října 1923 byla při provádění pozemkové reformy a parcelaci bystřického panství knížete Viléma Hohenzollerna-Sigmaringen uzavřena tzv. Smlouva trhová mezi Státním pozemkovým úřadem v Praze a místní TJ o prodeji pozemku o výměře 30 arů za 900 Kč.

Ve smlouvě je zajímavý dodatek – cituji: Strana kupující zavazuje sebe a své právní nástupce ohraditi koupený pozemek plotem 2 metry vysokým a tak hustým, aby drůbež nemohla jím probíhati. Kupující strana zavazuje se dále koupený pozemek nikoliv však budovy na něm postavené propůjčiti jako otevřené cvičiště za přiměřenou náhradu úřadům školským, pokud to bez újmy vlastnictví jest možno.

K tomu je nutno dodat, že tehdejší místní školní rada přispěla na koupi pozemku 650 Kč.

Pozemek byla bývalá pastvina s výběhem pro hříbata a svažitém terénu za vsí nad místním chudobincem, tzv. Palouk. Třetina pozemku byla částečně vyrovnána a další část byla pronajímána především členům Sokola ke sklizni trávy a sena.

Že v tehdejší době byli také nepoctiví lidé dokazuje další zápis v obecní kronice. „27. března r. 1924 vyhořela stodola p. Jana Altmana. Týž den se slavila v obci pouť. Večer byla taneční zábava v hostinci téhož majitele. V té době vznikl požár.  V panice vzniklé mezitím ztratily
se sokolské peníze.“

Největší událostí v roce 1924 byla stavba a slavnost odhalení Husova pomníku. Na stavbu byla uspořádána v obci veřejná sbírka, kdy bylo vybráno 354 Kč. Pomník postavil zedník Václav Vávra, kamenickou práci provedla a reliéf dodala fa Pták z Klatov za 489 Kč. Pomník byl slavnostně odhalen v neděli 10. července za účasti mnoha lidí z okolních obcí. Projev měl poslanec br. Prunar. Hrála 14 členná kapela z Klatov. Po slavnosti byl uspořádán zahradní koncert a večer zábava v hostinci pana Altmana.

V následujícím roce 1925 jednota uspořádala 23. srpna první veřejné cvičení. Téhož dne
se konala na hřbitově vzpomínková slavnost k 60. výročí úmrtí básníka Rudolfa Mayera, který je na hřbitově pochován.

Kolik se tehdy prvního cvičení zúčastnilo cvičících a ze kterých jednot není možno zjistit, dokladovaný je výnos ze vstupného 1 156 Kč a dále výnosy z tomboly, kavárny, bufetu, střelnice, kuželníku a večerní zábavy. Podle výše vybraného vstupného se dá dovodit,
že to byla na tehdejší poměry událost, kterou navštívil značný počet diváků.

V dalších letech jednota pokračovala v pořádání sokolských věnečků, pouťových
a mikulášských zábav.

Na mimořádné valné hromadě v červnu 1928 došlo k osamostatnění jednoty, která do té doby vyvíjela činnost jako pobočka jednoty pocinovské. Starostou byl zvolen Jan Altman, majitel hořejšího hostince, ve kterém Sokol pořádal veškeré své akce. Náčelníkem Bohumil Bejvl z Libkova, pokladníkem Vilém Kostlivý.

V tomto roce došlo ke sporu o hořejší hranice sokolského pozemku se sousední parcelou pana Václava Švába. Na místo se dostavila soudní komise, která pozemek včetně poplatku 300 Kč označila kamennými mezníky.

Zástupci jednoty se v tomto roce zúčastnili veřejného okrskového cvičení v Trhanově a slavnosti kladení základního kamene ke stavbě sokolovny v Chodské Lhotě.

Od tohoto roku je zachována kniha zápisů ze schůzí a je možno doložit,
že se tehdy konalo 42 cvičebních hodin mužů s průměrnou účastí 7 cvičících,
25 hodin cvičení žen s 3 cvičenkami, 42 hodin dorostenců se 6 cvičícími a
25 hodin cvičení dorostenek s 5 cvičenkami. Tento rok byla také společně s Ochotnickým vzdělávacím spolkem z Libkova uspořádána 5. července Husova oslava, při níž byla na kopci za Libkovem zapálena hranice, zahrány národní hymny a proslovena přednáška k velkému počtu posluchačů tam zúčastněných. Libkovský ochotnický spolek také sehrál v prosinci tr. v Loučimi divadelní představení Legionář Lanc.
V roce 1930 sehráli ochotníci místní jednoty 3 divadelní představení, byl opět uspořádán sokolský věneček a o zábavě o jarní pouti prodáno 278 vstupenek.

 

Počátek třicátých let byla doba, kdy se do sokolské činnosti začali zapojovat mladí lidé, kteří byli někdy na prahu dospělosti. Je třeba především uvést jména těch, kteří v následujícím desetiletí měli hlavní zásluhy na rozvoji činnosti místního Sokola. Byli to bratři Antonín Černý, Karel Halada, Jakub Valečka z Libkova, pak Bohumil Bejvl, Josef Valečka, Václav Štýbr, Ignác Černý
a od roku 1936 učitel Karel Gosler. S mladými lidmi se dostalo do činnosti kromě tělocviku
i pěstování sportů, konkrétně volejbalu a atletiky. Je na místě též zmínka, že v roce 1929 nastala v průmyslově vyspělém západním světě hospodářská krize, která těžce postihla
i hospodářství našeho státu.

Na výzvu župy ohledně sbírky na nezaměstnanost zaslala jednota příspěvek
10 Kč.

Cvičenci jednoty se v červnu 1931 zúčastnili cvičení v Kolovči, v červnu župního sletu
ve Kdyni. 19. července uspořádala naše jednota na oslavu 10. výročí veřejné cvičení. Ochotníci kdyňského Sokola sehráli koncem srpna na hřišti divadelní představení. V roce 1932 si celé sokolstvo připomínalo 100. výročí narození svého zakladatele Miroslava Tyrše
a 70. výročí založení první sokolské jednoty v Praze. K tomuto jubileu byl v červnu uspořádán IX. Všesokolský slet, jehož se z naší jednoty zúčastnilo 5 cvičenců a jeden člen
je doprovázel. Je zapotřebí s úctou ocenit jejich obětavost a nadšení, kdy si v době hospodářské krize hradili náklady na cestu a pobyt a sami si pořídili cvičební úbor
a slavnostní kroj, ve kterém se 6. 7. 1932 zúčastnili průvodu Prahou.

Ještě před konáním sletu se ve Kdyni konalo 19. června veřejné cvičení,
na němž cvičilo 5 mužů, 4 žákyně a 2 žáci z naší jednoty a při veřejných cvičeních v Chodské Lhotě a Koutě 7 mužů. V tomto jubilejním roce bylo dále uspořádáno
6 divadelních představení a 4 zábavy.

Následující rok 1933 byl ve znamení příprav a pořádání veřejného cvičení. Počátkem roku bylo od Sokola Kunčice na Labem zakoupena za 500 Kč starší bradla a zahájen nácvik cvičení na tomto nářadí. Dále bylo pokračováno v rozšiřování a urovnávání pozemku cvičiště. Znamenalo to tehdy práci s krumpáči, lopatami a dřevěnými kolečky. Aby si práci na urovnávání o poznání ulehčili, prováděli narovnání zeminy koňským potahem, který
si půjčili od pana Josefa Halady čp. 10. V květnu tr. byla nešťastnou náhodou jednomu z koní přetržena pluhem šlacha na zadní noze a kůň musel být nutně odporažen. Vznikla
tak škoda ve výši 2 850 Kč. Již před touto událostí měla jednota problémy s malou částkou peněz ve své pokladně. Škodu za koně však čestně vyrovnala, i když se musela zadlužit
u Okresní hospodářské záložny. Bylo to pro jednotu velké zatížení, tehdy členové uvažovali o jejím rozpuštění a prodání majetku k zaplacení dlužné částky. Několikráte byly zaslány prosební žádosti o příspěvek na zaplacení dluhu župě a předsednictvu ČOS a vždy však
se zamítavou odpovědí. Dluh byl postupně splácen, poslední splátka byla zaplacena
až po 8 letech v roce 1941, kdy ČOS v Praze na poslední částku poskytla částku 1 000 Kč.

Veřejného cvičení v květnu 1933 v Chodské Lhotě se zúčastnilo 6 mužů,
6 žákyň a 3 žáci, župního sletu v Klatovech 4.6. na nově otevřeném stadionu pod Hůrkou
8 členů, z toho 6 cvičících a 2 v kroji, veřejného cvičení ve Kdyni
2 cvičící dospělí a 3 ze žactva.

V naší obci se veřejné cvičení konalo v neděli 23. července a mělo bohatý program. Silniční závod v běhu o ceny na 3 km po silnici k Libkovu a zpět, průvod s hudbou od Libkova, cvičení všech složek, slib nových členů, volejbalový zápas, koncert. Zúčastnily se jednoty z Běhařova, Dlažova, Kdyně, Kouta, Chodské Lhoty, Pocinovic a Klatov. Muži z Trhanova předvedli cvičení s pružinami. Cvičilo 40 mužů, 17 žen, 23 dorostenců, 9 dorostenek,
53 žáků a 59 žákyň celkem.  Průvodu se zúčastnilo 195 krojovaného sokolstva. Toto veřejné cvičení bylo zatím nejrozsáhlejším tělocvičným podnikem, který byl v historii jednoty uspořádán.

Na jaře v roce 1934 byly kolem cvičiště vysázeny mladé lipky, nazvány lipami Tyršovými
a Švehlovými, dnes jsou to vzrostlé stromy. Cvičení v Dlažově se zúčastnilo 11 členů.
8 členné družstvo mužů předvedlo cvičení na bradlech a sehrálo volejbalový zápas s Klenovou (2:0). Cvičení ve Kdyni se zúčastnilo 8 členů. V srpnu uspořádala jednota volejbalový turnaj za účasti 8 mužstev. Ve finále porazily Domažlice Postřekov 3:0.

Na situaci, která nastala v sousedním Německu po uchopení moci hitlerovským fašismem reagoval Sokol zavedením branné výchovy ve cvičebních hodinách, dále pořádáním branných kurzů i dnů pohotovosti. I zástupci naší jednoty se těchto akcí zúčastňovali. V tomto roce bylo také sehráno 5 divadelních představení a právě tak pokračovala divadelní činnost i v následujícím 35. roce 3 představeními. Jednota byla zastoupena svými cvičenci na veřejných cvičeních v Pocinovicích a ve Kdyni. Zúčastnila se i župního sletu v Domažlicích, kdy tam byla slavnostně otevřena na tehdejší dobu velice moderní sokolovna. Byly uspořádány přátelské volejbalové zápasy s Běhařovem, Janovicemi
a Klenovou.

V následujícím roce 1936 cvičilo průměrně 8 mužů, 7 dorostenců a 13 dětí. Jednota byla zastoupena na veřejných cvičeních v Chodské Lhotě a Běhařově.
5 krojovaných členů se zúčastnilo slavnosti v Ráji nad Novou Vsí, kde kdyňská jednota odhalila pomník svého zakladatele Emila Tšídy. Tehdy se projevila snaha přenést cvičení
za sálu hostince do uvolněné třídy ve škole, nedošlo k tomu však, protože tomu nedovolila místní školní rada.

V dalším roce 1937 byly pořádány předsletové rozestavné běhy (štafetové poselství).
První štafetu běželo 7 mužů a 1 žák, druhé se zúčastnilo 10 mužů a 3 dorostenci a žáci. Tento rok se také konal župní slet v Sušici, na kterém měla jednota zastoupení.

X. Všesokolského sletu se v červnu v roce 1938 v době ohrožení naší republiky zúčastnili
3 cvičenci muži a 8 členů jako diváci. Tento rok byla uspořádána společně s Libkovskými hasiči Husova oslava se zapálením hranice a proslovem.

Po mnichovských událostech a zabrání Sudet byl společenský život výrazně postižen. V zápisu z valné hromady u února 1939 je uvedeno, že v době národní katastrofy byla slabá činnost. Na této valné hromadě odstoupil dlouholetý starosta br. J. Altman a na jeho místo byl zvolen zástupce mladší generace br. Antonín Černý, kterému tehdy bylo 31 let.

Po nacistické okupaci v březnu 1939 nejtěžších chvíle Sokol ještě čekaly. Německé úřady svými nařízeními výrazně omezily spolkovou činnost. Zpočátku se mohly konat jen taneční zábavy, nesměla se hrát divadla, přednášet recitace, proslovy a silvestrovské scénky. Jednota ještě uspořádala v lednu lyžařský kurz pro žactvo a dorost. Lyžovalo se na Korábu. Kurz vedl učitel Gosler. Sokol však již neměl dlouhého trvání. Nacisté tehdy velké množství sokolských činovníků i členů, kteří se zapojili do protifašistického odboje popravili nebo pozavírali a jejich rodiny persekvovali. Nařízením německých úřadů byl Sokol v roce 1941 rozpuštěn a jeho majetek přešel pod správu tehdejších protektorátních organizací Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Bylo tomu tak i zde v Loučimi. A tím vlastně skončila jedna slavná éra původního Sokola v obci.

5. května 1945 osvobodila západní Čechy i naši obec americká armáda. Jedna její motorizovaná jednotka byla i s technikou utábořena až do července
na sokolském cvičišti do doby, kdy byla z osvobozeného území stažena.
Na cvičišti byl v neděli 13. května odpoledne uspořádán koncert na počest americkému vojsku. Večer pak byla taneční zábava v hostinci u Altmanů, byla to první zábava po válce, přes válečnou dobu byly všechny zábavy zakázány. Pivo se čepovalo pouze americkým vojákům, protože jej bylo málo a nemělo kvalitu, bylo to pivo 4 stupňové, jaké bylo po dobu války. Při koncertu a večer při zábavě účinkovala hudba p. Antonína Koutníka (Fojtíka) z Libkova. Vstupné bylo 20 Kč.

Činnost místní sokolské jednoty se však neobnovovala lehce a bez obtíží. Někteří bývalí členové se odstěhovali a z dorůstající mládeže měla o činnost zájem jen malá část. I když je dokladovaná přijatá pošta z ústředí a župy od června 1945, zápisy o schůzové činnosti jsou vedeny až od valné hromady v r. 1947. Tehdy byl starostou zvolen řídící učitel Eduard Šanda, náčelníkem Josef Kostlivý poštmistr, náčelnicí Anna Kříhová učitelka, jednatelem
a vzdělavatelem František Bednář, praporčík SNB. V sále hostince, který měl pronajatý pan Václav Seidl, bylo obnoveno cvičení dorostu a žen. V té době náčelník br. Kostlivý vyvíjel snahu o vybudování koupaliště pod lesem u chat, bohužel však marně.

Ke státnímu svátku 28. října se členové jednoty zúčastnili štafetového běhu
a uspořádali společnou zábavu se školní mládeží.

Blížil se rok 1948, rok prvního poválečného sletu, ale i únorového převratu
a velkých politických změn. Dorostenky a ženy nacvičovaly sletovou skladbu pod vedením sester Františky Kostlivé a Anny Kříhové. Sletu v Praze se zúčastnilo 5 cvičenek, které si z této dosud největší uspořádané události v historii Sokola přivezly nezapomenutelné dojmy a zážitky. Slet se konal již za změněných politických poměrů. Došlo na něm k demonstračnímu vystoupení sokolstva proti novému režimu a nově zvolenému prezidentu Gottwaldovi. Tehdy byla celá řada vedoucích činovníků z ústředí, žup i větších jednot pozavírána a některým se podařilo včas emigrovat.

Dalším vystoupením Sokolů byla jejich velká demonstrační účast při pohřbu bývalého prezidenta Edvarda Beneše v září téhož roku. V Sokole proběhly velké čistky, přesto však představoval pro svou milionovou členskou základnu pro nastupující totalitu příliš vážného protivníka. Společenská autorita Sokola nutila komunistický režim manévrovat. Hrubě zneužila pokrokových tradic sokolského hnutí ke shora nadekretovanému sjednocení československé tělovýchovy pod názvem Sokol až do jeho likvidace v roce 1953. Sokolské župy byly zrušeny a místo nich ustanoveny oblastní výbory Sokola, aby mohly
být více pod dohledem a řízeny politicky a státem.

V místní jednotě byl již týden po únorovém převratu ustanoven 4 členný akční výbor. Zřejmě však šlo v tak malé jednotě o jistou formalitu, protože další činnost, která by byla zaznamenávána, nevyvíjel.  Jednota v roce 1949 a 1950 žádnou činnost nevykazovala. Teprve koncem roku 1950 byl okresním vedením Sokola v Domažlicích svolán aktiv členů, na kterém se projednávalo znovuobnovení činnosti. K oživení došlo jen na krátkou dobu.

V lednu 1951 uspořádala jednota ples, na který doplácela a další akce se nesly zcela v duchu doby. Podpisová kampaň k tzv. varšavskému mírovému kongresu, účast na mírovém pochodu směrem na Vráž a zpět. Nezájem členstva byl značný, zájem mladších členů se snažil probudit náčelník br. Kostlivý vybudováním volejbalového hřiště a zřízením košů na basketbal, bohužel pro nepochopení ostatních funkcionářů jednoty marně. Posledním podnikem, který tehdy jednota v obci uspořádala, byla celostátně vyhlášená akce „Sokolský den“ dne 27. března 1951 společně s jednotou z Chodské Lhoty, v jehož rámci se konaly různé míčové hry, běžecké závody, závody dětí na kolech a koloběžkách. Jak uvádí obecní kronika, vítězové jednotlivých soutěží byli vyhlášeni místním rozhlasem.

A to byla labutí píseň loučimské sokolské jednoty. Politické poměry a nátlak směřující k založení JZD dokázaly velice rychle narušit vztahy mezi lidmi. Vzrůstal strach, obavy
a nedůvěra. Společenský život v obci byl úplně ochromen. TJ Sokol se v březnu 1952 rozpadla a byla OVS zrušena. Hostinec, v jehož sále se kdysi cvičilo, byl znárodněn, zabrala jej Jednota, která ze sálu zřídila prodejnu smíšeného zboží. Nářadí a písemnost byly uloženy na půdě anebo ve stodole, která k hospodě náležela. Cvičiště a sokolskou louku sekal
a sklízel vždy některý z místních občanů.

Uběhlo několik dalších let. V obci zatím dorůstala další generace mládeže, která sama neorganizovaně ze svého vlastního zájmu hrála na cvičišti fotbal, volejbal, často pořádala různé atletické soutěže, zhotovila si pingpongový stůl, který byl umístěn na půdě u Jirotků v čp. 41, kde byly pořádány časté turnaje.

Zájmu mladých lidí se snažily využít přesně v duchu proklamovaného hesla „Mládeži hodinu tělovýchovy denně“ místní představitelé národního výboru a strany a funkcionáři okresního výboru ČSTV. V červenci v roce 1960 svolali ustavující schůzi Tělovýchovné jednoty Sokol. Nebyla to obnova původní jednoty v žádném případě. Nová jednota se stala součástí společenské prorežimní organizace Československého svazu tělesné výchovy. Název Sokol bylo tehdejší blahosklonností mocipánů dovoleno používat jen menším venkovským jednotám. Vedoucí funkcionáři jednoty byli tehdy dosazeni a formálně zvoleni, s činností v tělovýchově a sportu měli malé zkušenosti a nejevili o ní stálý zájem. Jednota dostala
ke cvičení přidělenou volnou třídu v přízemí školní budovy, s cvičením však započato nebylo.

Aktivní činnost vyvíjel oddíl stolního tenisu pod vedením obětavého funkcionáře a dobrého hráče Ladislava Strnada z Libkova po dobu 3 let, než se odstěhoval do Kdyně. Po celou dobu družstvo hrálo okresní přebor.
Na podzim roku 1961 byl uspořádán velký turnaj ve stolním tenisu. Hrálo
se na 4 stolech, které tehdy byly zakoupeny, na dvou místech v tělocvičně ve škole a v sále tehdejšího hostince. Zúčastnilo se více než 40 hráčů z celého okresu. OV ČSTV financoval rozšíření hřiště na podzim téhož roku. Tento podstatný zásah do terénu byl dohodnut,
jak to tehdy bylo běžné jen s JZD, bez jakéhokoliv vyžádání souhlasu původních majitelů parcel,  o jejichž části bylo hřiště rozšířeno. Dodnes nejsou vyřešeny majetkoprávní vztahy a část hřiště o výměře 8arů 37m² je majetkem pana Václava Vávry a výměra 80m² římskokatolické církvi. Tento neúnosně trvající stav by se měl v dohledné době k oboustranné spokojenosti Sokola i majitelů vyřešit.

Při tehdejším rozšiřováním byl terén urovnám buldozerem, další úpravy byly nedostatečné a povrch za čas zarostl travou.

Vedoucí funkcionáři jednoty byli tehdy dosazeni a formálně zvoleni, s činností v tělovýchově a sportu měli malé zkušenosti a nejevili stálý zájem, někteří dokonce svoji funkci považovali za přítěž. Situace byla řešena zástupci OV ČSTV pravidelně na výročních schůzích anebo
i nuceným přesvědčováním a převzetím funkcí v jednotě vyhrožováním, postihem
a problémy v zaměstnání nebo ve škole. O vykonávání funkcí byl pramalý zájem
a každoročně se tato situace opakovala. Navíc se projevovaly potíže s ředitelkou školy Grúzovou, která v budově měla byt a měla námitky s využíváním volné třídy jako tělocvičny. Svojí činnost vyvíjel jen oddíl stolního tenisu a jednota pravidelně pořádala pouťové taneční zábavy.

Situace se v podstatě zlepšila ve druhé polovině šedesátých let, kdy v obci dorůstalo stále více mládeže a zlepšovala se i celková politická atmosféra v našem státě. Předsedou jednoty byl tehdy Bohuslav Rubáš, vedoucí místní pošty. Jednota uspořádala v roce 1965 vlakový zájezd na poslední den spartakiády do Prahy, lyžařské závody mládeže, turnaje
ve stolním tenisu. V roce 1966 došlo na dokončení úprav hřiště. Byla vybudována škvárová běžecká dráha, sprinterská rovinka, betonové kruhy na atletické hody. Povrch hřiště byl urovnám pokud to jen bylo možné, v roce 1964 byl totiž přes hřiště prováděn výkop
a zakládání obecního vodovodu. Byly pořádány sportovní dny s atletickými soutěžemi, nohejbalové turnaje, turnaje v kopané, v roce 1968 za účasti domácího mužstva a mužstev z Hluboké, Dlažova a Drslavic. Byly obnoveny tradiční maškarní průvody s veselicemi
na zakončeni masopustu, společně s hasiči uspořádány autobusové zájezdy na hokejová utkání národního mužstva do Prahy. Jednota také měla ve své režii promítání filmových představení.

K oslavám 50. Výročí vyhlášení samostatné republiky 28. Října v roce 1968 jednota zapálila ohňovou hranici a vztyčila stožár se státní vlajkou na Hůrce nade vsí. Podílela se těž na vysázení lípy republiky k tomuto výročí. Oslavy v roce 1968 měly zvláštní nádech rozčarování a otřesu ze srpnové invaze, která byla reakcí Sovětského svazu a jeho satelitů na polický vývoj v našem státě v období tzv. pražského jara.

V lednu 1969 byl uspořádán lyžařský sjezd z Černé skály a závody v běhu
na lyžích pro dorostence a muže. V nastávajícím čase normalizace činnost jednoty značně ochabla. Mladí členové, kteří byli v předchozím období hnací pákou činnosti, nastoupili na vojenskou základní službu. Jednota pokračovala v promítání filmů až do konce roku 1973, kdy tato činnost byla předána nově ustavené Osvětové besedě. Bylo upořádáno několik tanečních zábav a hudbou Trend a skupinou Kassiopeia po nucené změně názvu Kaskáda.

V dubnu 1972 byl společně s požárníky uspořádám autobusový zájezd na zahájení a utkání prvního dne mistrovství světa v Praze.

V následujících letech byla činnost jednoty slabší. V roce 1976 byly zabudovány vrata
a oploceno hřiště trubkovým zábradlím. Následující rok byl proveden pokus o obnovení maškarního průvodu, večerní veselice byla uspořádána v hostinci v Loučimi za velice malé účasti. Tradiční zvyky na ukončení masopustu byly společně s libkovským hasičským sborem znovu obnoveny v roce 1979. Zpočátku se na nich podílel loučimský hasičský sbor
a od poloviny 80. let se iniciativy chopila loučimská tělovýchovná jednota. Tradice těchto akcí pokračuje od této doby bez přerušení dodnes.

V lednu 1979 byly uspořádány na Vencálojic stráni lyžařské závody žactva za velkého zájmu dětí. Následující rok 1980 nacvičily ženy pod vedením učitelky Marie Mrázové spartakiádní skladbu. 10 žen cvičilo na okrskových spartakiádách ve Kdyni a Postřekově a okresních spartakiádách v Domažlicích a v Klatovech. 3 ženy se pak zúčastnily Československé spartakiády na Strahově v Praze.

Je zajímavé, ba přímo absurdní, že zápisy o schůzové činnosti ze sedmdesátých a více než poloviny let osmdesátých neexistují, schůzová činnost byla velmi slabá a zápisy buď nebyly vedeny anebo jsou možná v pozůstalostí zemřelého tehdejší vedoucího funkcionáře Bohuslava Rubáše. Podklady pro zpracování činnost v těchto letech je možno získat jen z pokladní knihy vedení od r. 1973.

Více než první polovina osmdesátých let byla ve znamení značného útlumu
a zvláštního nezájmu členstva. Jednota sice přispívala finančními prostředky
na pořádání akce k tzv. mírovému ohni, k MDD a oslavám MDŽ, v hlášeních byla vykazována fiktivní činnost.

K rozhodujícímu obratu došlo v březnu 1987, osudovou shodou okolností týden před náhlou smrtí tehdejšího vedoucího funkcionáře B. Rubáše ze Smržovic. Tehdy byla změna převážné části složení výboru a dohodnuto směřování činnosti jednoty  se jmenovitými úkoly, Nastoupili noví mladí členové, sice bez zkušeností, ale s chutí do práce. Jednota začala své nové období rozvoje. Bylo by velmi obšírné rozvádět, co se od této doby vykonalo. Tento příspěvek je již natolik obšírný, že by bylo vskutku zbytečné, abych jej nadále rozvíjel a uváděl  veškerou činnost  z období skoro deseti let, jehož jste většina
z vás pamětníky. Zapotřebí je nutné uvést, že se Sokol podílel na adaptaci bývalé třídy v přízemí školní budovy, která dnes slouží jako tělocvična, předaná do užívání na jaře 1989.

Po listopadu téhož roku a politických změnách v našem státě se jednota v květnu 1990 opětovně přihlásila do obnovené Čs. Obce sokolské se zaregistrováním od poloviny června t.r. Tehdy byla zařazena do vznikající Plzeňské župy.

Ke cti a chvále jejích činovníků je nutno uvést, že poskytli dotace na úpravu
a rozšiřování hřiště na podzim r. 1991 v době, kdy dosud nebyl vyřešen převod majetku hřiště od ČSTV na naší sokolskou jednotu. Tento v podstatě právní úkon byl po mnoha jednáních na geodezii v Domažlicích a jednom jednání na ÚV ČSTV v Praze vyřešen až v červnu 1992 a od této doby je původní pozemek cvičiště opětovně ve vlastnictví jednoty.

Naše tělocvičná jednota si své místo v sokolském hnutí stále hledá s upřímnou snahou navázat a pokračovat ve svých původních tradicích. Značnou nevýhodou je skutečnost,
že v jejích řadách není nikdo z bývalých členů předválečného anebo doúnorového Sokola, který by mohl zkušenostmi ovlivňovat dnešní činnost a dával příklad mladým členům. 
Po znovuobnovení Sokolské župy Šumavské v r. 1992 se jednota zapojila do její organizační struktury a činnosti. Ve sletovém roce 1994 nacvičili  br. Ing. Jiří Grösl a sestra Milada Černá skladbu mladších žáků, kteří vystoupili na župním sletu v Janovicích, právě tak jako ženy, které pak navíc cvičily i na XII. Všesokolském sletu v Praze na Strahově. Ostatní činnost tělocvičné jednoty je velice rozmanitá a na tak malou obec obšírná.

Co dodat na závěr?

Nacisté Sokol zakázali, komunisté jej umlčeli. Tato současná společnost Sokol přehlíží
a ignoruje. Jeho ideály jsou snad špatným svědomím pro ty, kteří v bezbřehém liberalismu vyznávají a dávají na přední míso jen materiální výhody a požitky ve světě dnešní značně pozměněné stupnici hodnot.

Budoucnost Sokola i zde u nás v obci závisí na předpokladu, jakým způsobem budou pro jeho činnost získáni mladí, kterým je dnes kolem 20 let a vstupují do dospělosti. Konzervativní napodobování bývalé činnosti Sokola není možné.

Jak praví stará lidová moudrost, že dvakrát nelze vstoupit do jedné řeky, tak ani není možné dobu, která minula, přivolat zpět. I kdyby nebýval byl Sokol za komunistického režimu zlikvidován, vývoj do jeho moderní podoby by se nezastavil. Nelze bezhlavě navazovat na léta, kdy skončil svojí činnost, přineslo by to daleko více škody, než prospěchu k jeho další budoucnosti.

V naší jednotě to znamená, že budeme projevovat snahu, aby dorůstající mládež se zapojovala do její činnosti a ti o málo starší byli získáváni k vykonávání činovnických funkcí. Budou mít k tomu všestrannou podporu a to zvláště od orgánů místní samosprávy, obecního zastupitelstva i od ostatních spolků, které v obci vyvíjejí činnost, především hasičského sboru tak, jak již bylo mnohokrát dohodnuto i v praktické činnosti dokázáno.

Tělocvičné jednotě Sokol přeji, aby s úspěchem dovršila z dnešních 75 let jubilejní stovku bez velkých otřesů v přestávek, které ji postihly v její dosavadní historii a aby ti, kteří si budou někdy stoleté výročí jednoty připomínat, mohli s uspokojením a vděkem prohlásit, že úspěšně pokračovali v tom, co zakladatelé jednoty počali a o co se následující generace s menším či větším úspěchem snažily.

K tomu všemu provolávám sokolské – Nazdar!

Přepsáno z okopírovaného rukopisného zápisu se zachováním stylistiky a slovosledu. ZH.