Obsah

Václav Zimmermann oslavil 75!

Václav Zimmermann oslavil 75!

Článek v Domažlickém deníku 23. února 2015 První starosta Loučimi v novodobé historii oslavil jubileum Loučim – V polovině února se vydala malá delegace hasičů a obce popřát k pětasedmdesátinám Václavu Zimmermannovi, místnímu rodákovi (po chalupě Mlezákovi, kteréžto jméno najdeme už v soupisu farních účtů od roku 1599 do roku 1698 s názvem „Chodská registra kostelní v Loučimi“), dlouholetému pokladníkovi hasičů a především prvnímu starostovi obce po sametové revoluci. Den poté jsme si sedli a já se zeptal, jak prožil oněch 75 let a jak to bylo před těmi pětadvaceti lety. Školák, student, voják, zemědělec, dělník „Vyrůstal jsem v téhle chalupě,“ vzpomíná jubilant na své dětství „a do školy jsem chodil tam, co je dneska obecní úřad. Byla to dvoutřídka a učilo se tam 40 dětí z Loučimi, Libkova a Smržovic. V přízemí 4. a 5. třída, nahoře první až třetí, jedna řada lavic byla jedna třída. Měl nás učitel Šanda, to byl kuriózní učitel, jedna třída psala, druhá si četla a třetí diktoval diktát a to ještě mezitím, on tomu říkal tělocvik, vybral kluka a holku a ti museli vzadu za lavicemi zápasit a vždycky to skončilo brekotem té holky.“ Škola přesto své žáky něco naučila, loučimská kronika zmiňuje třeba rok 1879, kdy odtud 9 žáků odešlo studovat reálné gymnasium v Klatovech. Mezi nimi i Jan Zimmermann… Václav téhož příjmení šel v roce 1955 studovat Zemědělsko technickou školu, nejprve do Klatov, pak do Stoda, kde strávil dva roky na internátě. Na školní léta vzpomíná rád a rád si vzpomene i na dva roky vojny, kterou strávil u Pohraniční stráže v Chebu na Svatém Kříži, byť tam nedobrovolně strávil půl roku navíc – psal se rok 1961 a v Berlíně vyvrcholilo krizové napětí mezi západním a východním blokem stavbou proslulé berlínské zdi. „Hned po maturitě jsem nastoupil do Státního statku Horšovský Týn a tam jsem se po vojně vrátil, ale dali mě na statek v Černovicích. Mezitím jsem se oženil, ale Černovice byly konec světa a nám se tam nechtělo, ani ženě, i když nám dávali rodinný domek. A tak jsem si našel místo u plemenářů v Domažlicích. Když se to dozvěděli tady v JZD, tak dělali hrozně zle. Buď zůstanu na statku, anebo že se musím vrátit sem a řediteli té plemenářské stanice okresní výbor KSČ dokonce zakázal, že mě nesmí zaměstnat! Tehdy mě předvolali na okresní národní výbor do malé zasedačky a bylo to jako u soudu, samí činovníci a tajemník z Loučimi a tvrdili mi, že táta, než jsem šel do školy, podepsal smlouvu, že se vrátím do JZD, což byla lež.“ Taková to byla doba a tak se mladá rodina (roce 1962 se narodil syn Milan) vrátila do Loučimi a Václav nastoupil do JZD. O rok později už dělal zootechnika. A jak tehdejší JZD fungovalo? „No bída, dělalo se na jednotky a lidi si moc nevydělali. Nemít záhumenky, tak nevím. Naštěstí byl ještě deputát, obilí a brambory... Pěstovalo se všechno, byla tu drůbežárna, krávy byly na faře a v čp. 55. Pak se to spojilo se Smržovicemi a s Dobříkovem, nic se nepostavilo, až po letech ocelokolna tady nad námi. Jak se možný, že se tak mizerně hospodařilo? Lidi měli k družstvu odpor, napřed vstoupili všichni a po roce že vystoupí zase všichni, jenomže někteří zůstali. Na práci se najímali brigádníci, vojáci… členové se nevzrušovali. Těm, co vystoupili, přidali pole, my jsme měli pole tady kolem baráku, to si nechali a my jsme jezdili nahoru k Lomci...“ Koncem šedesátých let nastalo uvolnění ztuhlého režimu a Zimmermann odešel do strojíren ve Kdyni, 7 let dělal na odlitcích, potom parťáka a do důchodu odcházel jako mistr. První loučimský starosta Samostatnou politickou a katastrální obcí se Loučim stala v roce 1900. Po převratu se v roce 1919 ujala správy obce komise, mezi jejímiž členy byl Václavův děda Josef Zimmermann. První volby po 2. světové válce se konaly 26. května 1946 a strany (jak praví kronika) obdržely tento počet hlasů: sociální demokracie 56, komunisté 36, lidovci 35, národní socialisté 30, jeden lístek byl bílý. Z obecního úřadu se stal místní národní výbor, ze zastupitelů poslanci Národní fronty. Loučim v té době měla 203 obyvatel. V roce 1962 se stala střediskovou i pro Smržovice, Dobříkov, Libkov a Branišov, což představovalo 639 obyvatel ve 181 domech. V roce 1979 okresní výbor KSČ rozhodl, že se musí sloučit s Pocinovicemi. „To tehdy nikdo nechtěl,“ pokračuje Zimmermann, který jako poslanec MNV působil už od roku 1964, „hustili do nás, že to na schůzi národního výboru musíme odhlasovat. Domluvil jsem se s jedním ze Smržovic, přesvědčili jsme další dva a nakonec to o jeden hlas neprošlo. Komunisti z toho byli úplně nepříčetný, jenomže proč Pocinovice? Když už sloučit, tak se Kdyní, tam lidi jezdili k doktorovi, do lékárny, dělali tam, kromě vlaku tam jezdí autobusy… nakonec nás Kdyně přijala.“ Za deset let přišla sametová revoluce. „Koncem roku 1989 jsme v kovárně u Václava Böhma založili Občanské fórum a zjišťovali jsme, jak se osamostatnit. Na okresním národním výboru nám řekli, že musí pro to být 60% lidí, obešli jsme ves a mimo nějakých 4 nebo 5 lidí pro to byli všichni. V listopadu 1990 byly první volby samostatné Loučimi a já byl za OF zvolený starostou. Jak jsme začínali? Neměli jsme ani obecní razítko, když se psala žádost, tak se psalo, že obecní úřad nemá dosud razítko. Potřebovali jsme peníze, takže jsme zase na okresu zjišťovali, kdo nám co dá. Naše první akce byl vodovodní vrt, sehnali jsme na to 200 tisíc. Pak jsme dostali finance na přeložku vodovodu nahoře pod třešňovkou, už Kdyně tam nechala zaměřit 9 stavebních parcel. Na kultuře sehnali peníze na opravu hřbitovní zdi od fary, ta byla celá spadlá, lidi to rozebírali a odtud vozili kámen i do Libkova na rybník. Udělali jsme výběrové řízení, hodně mi radil starosta Kdyně Löffelmann. Na milion v rozpočtu jsme se dostali až ve třetím volebním období prodejem akcií energetických společností získaných od státu ve velké privatizaci.“ Zajímavou historii měl i obchod na návsi. Ten si lidé postavili v akci „Z“, odpracovali zde spoustu hodin, aby pak připadl Jednotě, která ho po roce 1991 v rámci privatizace a restitucí nabídla k prodeji za 400 tisíc. Ty obec neměla, o koupi projevila zájem bývalá prodavačka, nakonec obec peníze sehnala a dohodla se s Jednotou na dvou splátkách. Za pár týdnů se ozval předseda Jednoty, že prodavačka přeplatila nabídku o 30 tisíc a tudíž obchod prodali jí. Jediné, co obec zmohla, bylo věcné břemeno ve formě provozování obchodu po 10 let. Na přelomu století dokončili kanalizaci ve spodní části obce. a začali plánovat plynofikaci, na níž chtěli samozřejmě dotaci. „Dali jsme si tehdy dvě žádosti na kanalizaci a na plyn,“ vzpomíná bývalý starosta, „žádosti se pořád přepisovaly, dostali jsme na kanalizaci, raději bysme dostali na plyn, žádali jsme znova a dostali jsme na schody ke kostelu a na plyn zase ne. Z kanalizace něco zbylo na projekt na plyn, tehdy to ještě šlo. Jednalo se až na ministerstvu zemědělství, potřebovali nějaký podpisy a že faxem to nejde, projednávat se to mělo druhý den a v devět ráno volali, že se musíme dostavit osobně do tří odpoledne, tak jsem si zjednal taxíka a to bylo moje první cesta, kterou platila obec, jinak jsem jezdil za svý. Dorazili jsme tam někdy v jednu hodinu, přepsal jsem žádost, podepsal a vypadli jsme a pak jsme stejně nic nedostali.“ Starostování ukončil v roce 2002 a kdo by se domníval, že nové vedení stálo o jeho zkušenosti, byl by na omylu. Střetly se zde dvě nesmiřitelné ideologie – konzervativní a komunistická. „Nikdy jsem nevolil levicovou stranu, a nikdy nebudu. Nikdy,“ říká Zimmermann rezolutně. O současném vedení obce (od té doby s jinou starostkou) se vyjadřuje pochvalně. Strážce kasy dobrovolných hasičů „Pokladníka jsem dělal od roku 1968 až do 2004, spolu s velitelem Švábem jsme tehdy končili. Největším zdrojem peněz byly bály, ty se dělaly po válce nepřetržitě, jen kolem roku 1970 se dvakrát vynechaly, když se v hospodě opravovala podlaha a jeviště. Jako dneska se dělala tombola, jednohubky, do tomboly se dávaly dorty jako první cena, chodili sem lidi ze Smržovic a Libkova a my chodili na bály zase tam… proti dřívějšku jsou zdejší hasiči hodně aktivní, tehdy na schůze chodilo pár lidí, výroční schůze jsme dělali v lokále v neděli odpoledne pro několik členů…“ Byla soudržnosti lidí větší než dneska? „Já bych neřekl, říkají to, že tenkrát… jenže tehdy do sebe lidi šili, fízlovali na sebe, dneska tohle není.“ Kromě zaměstnání, funkcí a práce kolem chalupy si celá léta našel čas na koníčka v podobě okrasných holubů. „Dneska už mám jen pro potěšení tři páry, míval jsem až 12 párů. Každý rok jsem jezdil na výstavy do Plzně. Od roku 1968 jsem byl ve svazu chovatelů ve Kdyni a bylo nás tam až 85. Tehdy to nebylo jako dneska, kdy si koupíš krmení jaký chceš, přes svaz jsme měli nárok dostat krmení na 10 holubů třeba, nebo na 20 ovcí, na králíky… to byl jediný zdroj, od roku 1990 už bylo k mání všechno a tak jsme se rozpustili, v poslední době už nás tam bylo jen 7. Chov holubů i výstavy mě bavily, mám nějakých 30 cen, obrazy, diplomy, chodský talíře, vázičky.“ Byla neděle dopoledne a Václav Zimmermann se pomalu začal chystat do kostela. Jako malý kluk byl ministrantem, víra mu pomohla i v roce 1986, kdy mu zemřela žena a on zůstal sám se třemi dětmi – Milan už měl po vojně, dceři Vendule bylo 15 a Marii 12 let. Za tři roky se znovu oženil, syn žije ve stejné chalupě, starší dcera je vdaná na Dílech, mladší v Kolovči. O nemocech se bavit nechce, ještě před dvěma lety doktory skoro neznal, dnes, jak sám říká, občas nějaký ten kloub zabolí a jediné prášky bere jen na tlak. A jako my všichni už se těší, až zima skončí a jarní sluníčko nasvítí krásnou scenérii jihozápadního Pošumaví, kterou má z okna své chalupy jako na dlani. Text a foto Z. Huspek