VU3V - VU3V - Závěrečný seminář červen 2015 zámek Bor u Tachova

Po skončení každého semestru se koná tzv. závěrečný seminář. Místo jeho konání závisí na chuti a možnostech toho kterého konzultačního střediska, podnímkou je sál o kapacitě alespoň 150 lidí s možností občerstvení, je nutno taky připravit doprovodný program... seminář se koná většinou ve větších městech a tady na webu jsou galerie z těch, kterých jsme se zúčastnili. Na každém tomto semináři je pověřený lektor (nově tutor) některého ze zúčastněných středisek vyzván, aby pronesl tzv. děkovnou řeč - jak se o nás všichni (hlavně pořádající Česká zemědělská univerzita) vzorně starají atd. Pro seminář v Boru u Tachova (8.6.2015) jsem byl vyzván já a tak jsem dal dohromady povídání, které si můžete přečíst zde:

"Když mě po skončení tohoto semestru oslovila paní Nehodová, jestli bych na závěrečném semináři pronesl tuto řeč hlavně proto, že v naší obci se 120ti obyvateli studuje 15 seniorů, neváhal jsem ani na chvíli. Kdy jindy se mi dostane možnosti přestavit Loučim před tolika lidmi? Já si totiž myslím, že hodně z vás v tomto sále nemá ani potuchy, kde nějaká Loučim vůbec je? No řekněte třeba vy ze Sedlčan. Víte? Takže – pojedete-li z Klatov do Domažlic, najdete nás v polovině cesty na této trase. Vpravo trať, za tratí údolí a město Nýrsko, na pozadí panoráma jihozápadní Šumavy, vlevo pár domků, stráň s pastvinou a třešňový sad, před očima věž kostela. My co jsme pilně studovali Kouzelnou geometrii víme, že je to osmiboký jehlan… Ke kostelu Narození Panny Marie se váže zajímavá pověst. Vedle oltáře je umístěná soška Madony a ta byla příčinou vzniku městyse vedle v Bavorsku. Nevěříte? Tak poslouchejte, řeknu vám velmi pokrácenou verzi té historky. První písemná zmínka o Loučimi je z roku 1357, v tom roce začal Karel IV Pražákům stavět pořádný most mezi Starým Městem a Malou Stranou. Ten se jmenoval nejdřív Kamenný a potom po svém zakladateli – tak jej známe dodnes. Teď v červnu si budeme připomínat 600 let od upálení mistra Jana Husa, jehož stoupenci se rozhodli šířit svojí víru nejen po dobrém, ale i ohněm a mečem. Na Klatovsku a Kdyňsku se tohoto úkolu s chutí podjal fanatický husitský kněz Jan Nákvasa, který zbožné katolíky nutil obrátit se na husitskou víru i pod hrozbou vypálení jejich kostelů. Jenomže zrovna třeba vesničané z poměrně rozsáhlé loučimské farnosti neměli důvod cokoliv na své víře měnit a když se jim tlak zmíněného kněze zdál už neúnosný, požádali o pomoc rytíře Racka z Janovic, toho času seděním na Rýzmberku. Ten milého Nákvasu polapil a ví bůh proč ho předal do Bavor, kde kousek od hranic ve vesnici Eschlkam následoval svého mistra a skončil na hranici. Hořící, samozřejmě. Tohle klatovští husité nemohli nechat jen tak a rozhodli se smrt jejich kněze pomstít – vypálit loučimský kostel i hrad Rýzmberk. To už bylo jasné, že husitské hordě loučimští jen těžko odolají a tak se místní mariánská družina pod vedením Zuzany Haladové – tento rok žije v Loučimi dodnes – rozhodla ikonickou sošku Madony ukrýt v pomezních hvozdech na hranicích s Bavorskem. Poslední bohoslužby se konaly v sobotu před sv. Martinem 1419 a pak se ženský vydaly na cestu. Hranice tehdy byla zřejmě vyznačená halabala, kompas sebou neměly, džípíesky nebyly a tak se stalo, že sošku ukryly do dutého kmene mohutné stromu, nejspíš dubu, když to bylo v Německu, poblíž jakési studánky – ovšem nějakých 10km od hranic na bavorském území. Mezitím husité dorazili do Loučimi, kostel zapálili, z pilnosti taky pár usedlostí a pokračovali na Rýzmberk. Tam ovšem dostali po papuli, jak říkají Slováci a jen pro pořádek nutno uvést, že Rackovi z Janovic to po roce oplatili a v bitvě u Vyšehradu ho ubili cepy… poněkud morbidní, že? Ale taková holt byla doba. Vraťme se nicméně k ukryté sošce. Kronika Loučimi dále vypravuje, že husitský vůdce a známý rváč Ctibor Krčma, rychtář z dnešního Otova, objevil sošku při svých hlídkách podél bavorské hranice. Ve své vášni ji hodil do blízké studně, jenomže soška se vynořila a vrátila se na původní místo do kmene stromu. Tahle to Krčma udělal třikrát, ale socha se pokaždé vynořila a vrátila zpátky na své původní místo. Potřetí už Krčmovi ruply nervy, vytasil meč, ťal sochu do hlavy a co se nestalo? Z rány dřevěné sochy vytryskla čerstvá krev. Tohle když uviděl, lekl se a chtěl ujet, ale jeho kůň se nemohl hnout z místa. Strhal mu proto podkovy, ale ani to nepomohlo. Nešťastník padl na kolena a prosil o smilování. Podařilo se mu hnout z místa, až když prosil za odpuštění svého činu a zřekl se husitského učení. Na místě úkrytu pak Bavoráci postavili kapli, později poutní kostel a františkánský klášter, kolem pár domků a vzniklo městečko s příznačným názvem Neukirchen beim Heiligen Blut, neboli Nové Kostely u svaté krve. Soška už tam zůstala, v Loučimi máme repliku a od té doby chodí kromě válek a období železné opony – procesí jeden rok z Bavorska do Loučimi a druhý opačným směrem. Postrčme děj o pár stovek let k současnosti a v polovině osmnáctého století i v Loučimi usoudili, že umět číst, psát a hlavně počítat není tak daleko od věci a postavili si kousek od kostela školu. Dřevěnou. Která o sto let později do základů shořela. Včetně knihovny a dalších dokumentů. V roce 1852 koupila školní osada jednopatrový dům, nově vystavěnou hospodu, kterou pak řemeslníci upravili pro vyučování jako školu dvoutřídní. V té době žilo ve vsi 434 lidí ve třiapadesáti domech. Z loučimské školy téměř každý rok odešlo několik žáků studovat klatovské gymnázium nebo jiné střední školy a řada z nich pokračovala na školách vysokých. V budově, kde v současnosti sídlí obecní úřad, skončilo vyučování v 1981 a několik rodáků, kteří tady sedí mezi námi, tam poprvé napsalo svá první písmenka. A ti samí se o pár desítek let do stejné budovy vrátili jako studenti virtuální univerzity 3. věku. Obecní úřad nám poskytl místnost, vybavil dataprojektorem a počítačem a tak se už čtvrtým rokem scházíme na jaře a na podzim a znovu si namáháme, stejně jako vy všichni tady v sále, své poněkud opotřebované mozkové závity. Takže mi dovolte za tuto možnosti poděkovat vedení České zemědělské univerzity. Zároveň bych rád určitě i vaším jménem poděkoval místním za pozvání na tento krásný zámek a vám všem pak za trpělivost, se kterou jste si vyslechli mojí poněkud nesouvislou řeč. Děkuji."