Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pověst o Loučimské madoně

27. 9. 2010

 

Pověst o Loučimské madoně

07.11.01.-vecerni-hrbitov-022.jpg


 
Již od pradávna putovaly do mariánského kostela v Loučimi četné zástupy z celého Pošumaví. Chodové ve svém malebném národním kroji nesouce s sebou korouhev a svůj prapor, na němž na jedné straně vyobrazena byla Rodička Boží uprostřed svatých českých patronů sv. Václava, Vojtěcha, Víta, Prokopa a sv. Ludmily a na druhé straně znak Chodů, strážců pošumavských hvozdů, hlava bdícího psa a čakan, jakožto zbraň Chodů.
Nejenom od Domažlic a Klenčí, nýbrž i od Staňkova, Horšovského Týna, Klatov, Nýrska a Chudenic přicházely četné davy mariánských ctitelů, také někteří z pošumavské šlechty se utíkali do chrámů Matky Boží loučimské, jako Janovští z Janovic a na Rýzmberku, zbožní Černínové z Chudenic, Velhartičtí. Zvláště zbožní bratři Stojmír Trubecký z Příchovic, Vilém a Martin z Rochče na Kvíčovicích vystavěli při kostele kapli k poctě sv. Kateřiny, když se scházelo do Loučimi tak velké množství poutníků, že chrám Páně nemohl jich pojmout. A založili při kostele druhého duchovního, kterého nadali fundací a příslušnými polnostmi. Loučimský chrám za dob Karla IV. byl nejoblíbenějším poutním místem celého Pošumaví, průvody střídaly se tam skoro každodenně od milého jara, svátku Zvěstování Páně 25.3., až do pozdního podzimu. V současné době se připomínají pouze dvě poutní slavnosti, tzv. podzimní pouť, která je sloužena v neděli po 8.9., tedy dle zasvěcení kostela – slavnost Narození Panny Marie, a druhou, tzv. jarní pouť o velikonočním pondělí.

 
Spolek zbožných paní a dívek
 
O zvelebení mariánské úcty se horlivě starala zbožná selka Zuzana Haladová. Seřadila kolem sebe spolek žen, které v neděli a ve svátek dopoledne konaly v chrámu pobožnosti, Královně nebeské písněmi prozpěvovaly chválu. A za příkladem svých matek utvořily i loučimské pan07.11.01.-vecerni-hrbitov-034.jpgny spolek panen mariánských. K nim se přidružovala děvčata z okolních vesnic, takže brzy vzrostl spolek panen na několik stovek.
V tom čase počali Češi, kteří studovali na vysokých školách v Oxfordu v Anglii, rozšiřovat po Praze učení Viklefovo, jehož se také ujal známý kazatel Jan Hus s přítelem svým Jeronýmem, učení šířili po Čechách a jemu pak zvláště Jan Žižka z Trocnova mečem cestu razil.
V Loučimi o těchto novotách jen málo věděli, jenom od poutníků do Loučimi přicházejících a pak od jezdců páně Rackových z Rýzmberka se lecos dovídali. Nejvíce jim vyprávěl jezdec Vítek z Pocínovic, který byl nejvěrnějším sluhou páně Rackových. Ten jako krajan loučimský a jako horlivý Chod napomínal loučimské, aby se neblahými novotami nedali svést, věrnými a horlivými katolíky zůstali, ano i hotovu víru svou hájit, když by pro ni i do pole měli vytrhnout.
 
Husitské válečné akce v okolí Loučimi
 
Konečně přišla i ta smutná zpráva, že husitství se šíří i v okolí. Měšťané klatovští i domažličtí přilnuli k husitství a Žižka přitáhl prý i do Klatov. Přivedl s sebou husitské kněze, kteří tam popouzí chátru proti mnichům dominikánského kláštera, aby klášter zapálila a mnichy v plemenech upálila.07.11.01.-vecerni-hrbitov-025.jpg
Obyvatelé Loučimi se ulekli. Vybíhali se dívat na okolní kopce, odkud do Klatov a okolí velice pohodlně lze vidět. Smutné zprávy byly ale pravdivé. Kouř z kláštera valil se vzhůru k nebesům a naplňoval celou krajinu kolem Klatov. S klášterem strávil oheň celou čtvrť města Klatov.
Tak vypravovali i mnozí katolíci z Klatov, vrhali všecku vinu na fanatického husitu, největšího odpůrce katolické církve – Jana Nákvasu, husitského kněze v Klatovech, který v celém městě vládl a vše úplně ničil. Loučimští měli strach o svou mariánskou svatyni a zázračnou sošku Panny Marie loučimské, aby největší mariánská svatyně v celém Pošumaví nebyla obrácena v runy. To věděli: vtrhnou-li husité do Loučimi, stánek mariánský neušetří. Zvláště zbožné ženy se bály, proto muži dnem i nocí drželi stráž na okolních horách, zda husité již z krajiny klatovské nenesou zkázu k Loučimu.
Jestliže se dříve k Rodičce Boží loučimské modlili o pomoc, tím úpěnlivěji prosily nyní ženy a dívky o pomoc. Dnem i nocí bděly v kostele na modlitbách.
Klatovy byly v brzku zničeny a zpleněny. Husité nemajíce dosti potravin, obraceli se do vzdálenějšího okolí. Jan Nákvasa vyvolil si krajinu Kdýňskou, kde doprovázen mnohými husity, přicházel také do Loučimi a okolí. Lid dával násilím svolávat, před ním tupil katolickou víru, zvláště Svatého otce, církev, opovržlivě mluvil o svatých patronech českých, vychvaloval Jana Husa, Jeronýma a hlásal tutéž řeč jako v Klatovech, že jen víra mistra Jana Husa je samospasitelna a kdo se uchýlí do Klatov, tam že bude spasen a nezahyne. Chrámy katolické že budou zbořeny a kněží katoličtí, kteří jsou podobní ďáblům, že budou pobiti nebo vhozeni do plamenů.
Lid, jenž poslouchal Nákvasu, chvěl se na celém těle, dobře věda, že tyto zásady jsou liché a bludné a že směřují proti lidu samému. Zbožní Chodové nevpustili husitských kazatelů do svých vesnic, hned před nimi je odráželi. Staré a dobré víře zůstali věrni i obyvatelé Loučima. Když však byli stále více a více znepokojeni a když viděli, že by sami neodolali klatovským husitům, obrátili se s prosbou o pomoc k panu Rackovi z Janovic, seděním na Rýzmberku, jehož lidé by dobře ozbrojení a ve zbrani vycvičení spolu s udatnými Chody a okolními vesničany klatovským husitům mohli odolat. Pan Racek byl horlivý katolík a zarytý, úhlavní nepřítel husitů, snad proto také se hned ujal loučimských, aby je hájil proti husitům, ale hlavně proti husitskému knězi Janu Nákvasovi.

-4-kur-a-varhany.jpg


 
Jan Nákvasa v Loučimi a jeho konec
 
 Ten v neděli po sv. Václavu roku 1419 přirazil do Loučimi, doprovázen značným počtem husitů. Odebral se na hřbitov, kde očekával loučimské, jež mu sháněli husité po domech nutíce je, aby šli poslouchat jejich kněze. Ubozí obyvatelé museli jít, nechtěli, aby jim husité skutečně nevypálili celý Loučim s chalupami a kostelem. Nákvasa začal kázat, tupil papeže, církev, katolíky a katolickou šlechtu. Řeč zakončil slovy: „A nyní krajané vzhůru, zapalte tento kostel mariánský, kam Šumavané chodili ke katolické modloslužbě, spalte tu Marii, tu modlu loučimskou, schytejte ty loučimské kněze a uvrhněte je do plamenů – a tak konečně zničíme a vyvrátíme pekelný stánek arciďáblův a sluhy jeho – kněze katolické – uvrhneme v plameny pekelné.“
Loučimští muži chvěli se na celém těle. Pomoc nepřicházela. Votavský rychtář, Ctibor Krčma, již měl oheň připravený, již žebřík mu jen chyběl, aby střecha chrámu byla zapálena. V tom rekovná žena Zuzana Haladová vyběhla ze svého domu s kosou, sekerou a vidlemi. A za malou chvíli hnali se ženy, dívky a chlapci i starci s kosami, sekerami, vidlemi a cepy vzhůru jako voj ke kostelu, aby zachránili svou svatyni. Tam na hrobech zamřelých osadníků byla svedena krvavá bitka loučimských proti vyzbrojeným husitům. Již leželo mnoho rekovných mužů, žen i dívek na bojišti. Tu ve chvíli největšího nebezpečí přicválala tlupa jezdců páně Rackových. Brzy byl boj rozhodnut. Husité byli poraženi a zahnáni, fanatický kněz Jan Nákvasa chycen, svázán provazy a za velikého jásotu na hrad Rýzmberk odveden. Všichni živí loučimští vstoupili do chrámu Páně a tam před sochou zázračné rodičky děkovali vroucně Svaté Panně za její pomoc a přispění, že je šťastně vytrhla z rukou zuřivých husitů.07.11.16.-kostel-072.jpg
Dne 28.11.1414 byl Jan Nákvasa, zlotřilý a fanatický husitský kněz, který mnichy a chrámy pálil a Panně Marii a svatým se rouhal, upálen v Osí (Eschlkam, 6 km od hranic v Bavorsku). Zpráva o jeho upálení se záhy roznesla po celém Pošumaví. Jakmile se o této události dozvěděli klatovští husité, okamžitě hrozili pomstou, chystali se znovu se vší silou v výpadu na loučimský poutní chrám a na hrad Rýzmberk. Obě místa měla být obrácena v sutiny.
Hlavním postrachem obyvatel Loučima byl rychtář z Votavy (Otov) u Horšovského Týna Ctibor Krčma, který se svými druhy často dojížděl skrze Loučim do Klatov a vyhrožoval: „Jako hořel Nákvasa na hranici v Osí, tak budou v brzku hořeti kněží loučimští a plamenech vašeho kostela. Ta Maria loučimská vám nepomůže, pak ať se radují Bavoři, až budou vidět plameny šlehat z Loučimi a z Rýzmberka.“
 
Ukrytí sošky Panny Marie loučimské
 
Obyvatelé viděli, že nebudou moci husitům dále odolávat. V té nesnázi pomohla Zuzana Haladová svým věhlasem. Pravila: „Ukryjeme zázračnou sošku v pomezních hvozdech na hranicích s Bavorskem.“
V sobotu před sv. Martinem roku 1419 konaly se poslední bohoslužby před zázračnou soškou. Stařičký plebán Jan Nigrin s pláčem sloužil zpívanou mši svatou a přisluhoval mu jeho kaplan Václav Pařízek. Po mši a požehnání Nejsvětější svátostí, uschoval ji (velebnou svátost) na skrytém místě. Posvátné knihy, nádoby a skvostná roucha byly zazděny do tajného výklenku ve zdi chrámové. Oltáře zpustly a kaplan se slzami v očích sejmul sošku Panny Marie loučimské z oltáře a předal ji ženám, aby ji v bouřlivých časech samy opatrovaly.
Za zpěvu písně „Maria, matko milosti...“ se vydalo procesí se zázračnou soškou do hustých šumavských lesů. Nikdo však nepomyslel, že soška, kterou nesou, se do Loučimi již nikdy nevrátí.

21foto-vom-loucim.jpg

Kaplan Václav Pařízek doprovodil procesí až na místo, na bavorskou půdu, kde do dutého kmene mohutné lípy u blízké hluboké studánky milou sošku postavili. Byl nejvyšší čas.
Druhého dne ráno, bylo to v neděli na den sv. biskupa Martina, vytáhlo z Klatov mnoho set husitů, aby zapálili chrám i hrad Rýzmberk. Přitáhli do Loučimi, hned ves zapálili i chrám, avšak již opuštěný. Loučimští muži, když uslyšeli válečný křik, utekli do okolních lesů. Ubohé ženy se právě vracely z pohraničních hvozdů, kde ukryly zázračnou sošku. Až se přiblížily k chodovské vesnici Lhotě, jaký strašný obraz objevil se před nimi! Velebný chrám v plamenech, celá ves hořela, ryk válečný a strašný křik ozýval se z Loučimi a po celé krajině.
Poté, co husité kostel a celou ves vyplenili a zničili, valili se jako příval, který vše boří, k pevnému hradu Rýzmberku u Kdyně. Tam však byli na hlavu poraženi. Mrtvoly husitů válely se jako drva od hradu po srázné stráni až do údolí ke Koutu.
O zázračné sošce nevěděl nikdo, kromě obyvatel Loučima a bývalého kaplana Pařízka, který potom působil v Bavorsku v Eschlkamu, odkud tajně sošku často navštěvoval.
Kronika Loučimi dále vypravuje, že husitský vůdce Ctibor Krčma, známý husitský rváč, rychtář z Votavy, objevil sošku při svých hlídkách podél bavorské hranice. Skrytou sošku hledal, aby ji zničil. Ve své vášni hodil sochu do blízké studně (v Neukirchen b. Hl. Blut dodnes vedle postranního oltáře). To udělal Krčma třikrát, ale socha se pokaždé vynořila a vrátila zpět na své původní místo. I vytasil meč a chtěl ji rozštípat. Ťal sochu do hlavy. Z rány dřevěné sochy se řinula čerstvá krev. Když spatřil Krčma krev na sošce, lehl se a chtěl ujet. Jeho kůň se však nemohl hnout z místa. Strhal mu proto podkovy, ale ani to nepomohlo. Nešťastník padl na kolena a prosil o smilování. Podařilo se mu hnout z místa, až když prosil za odpuštěné svého činu a zřekl se husitského učení. Později často přicházel k sošce jako poutník. Zcela se obrátil a dožil svůj bohabojný život v chaloupce u hradby loučimského hřbitova.madona-10.jpg
Tuto legendu zachycuje klášterní kronika a obrazy na stěně chóru v Nových Kostelích.
Po skončení válečného pustošení se soška Panny Marie loučimské už zpět do Loučimi nevrátila. Zůstala na bavorské straně. Místo, kde sošku nalezli, nazvali „U Svaté krve, německy „bei Heiligem Blut“. Na tomto místě vznikl v roce 1659 velký barokní poutní chrám, spravovaný františkány. Menší kostel stával zde již dříve, kde se uctívala Panna Maria loučimská. Je zajímavé, že přenesením milostné sochy na jiné místo vzniklo nové poutní místo, které má příznačné jméno: Nové Kostely u Svaté Krve (Neukirchen b. Hl. Blut). Staré kostely, zřejmě se počítala i kaple sv. Kateřiny, byla Loučim.
Německá zmínka, týkající se poutního místa Nové Kostely, je obsažena v básni „Teutschen Rythmis“ od Martina Huerttera. Vypravuje o nálezu hostie na pařezu kolem roku 1400. Nad tímto pařezem byla později postavena kaple a v ní umístěna socha Panny Marie, která je dílem neznámého českého řezbáře.
Tolik k sošce podle legend. V loučimské kostele je na levém postranním oltáři replika (ne kopie) této sochy, kterou dal po roce 1760 zhotovit loučimský farář Ferdinand Gerl.
 

Z domácí práce pro církevní konvikt Litoměřice od pana Josefa Dědiny ml. po jeho laskavém souhlasu vybral Z. Huspek

obr_8a.jpg



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Got mit uns

( Nomen omen, 11. 5. 2012 13:51)

Vaše charakteristika Jana Nákvasy je asi tak pravdivá, jako charakteristika kaplana sousední farnosti Doažlice Jiřího Janoty,c'est vrai?
V té vaší diecézi (Plzeň) se stále dějí - zázraky.
Amen

Re: Got mit uns

(Nákvasa a Janota?, 12. 5. 2012 10:06)

Gott sei mit, mein Bruder, při pozornějším čtení pochopí téměř všichni, že jde o pověst. Je zaznamenaná v loučimské kronice, autor neznámý (jak už to u pověstí bývá), žádných dalších úprav jak literárních tak faktografických nedoznala...
Á propos, nějak mi unikla souvislost mezi Nákvasou a kaplanem Jiřím Janotou, odsouzeným za sexuální zneužívání školáka?

Charakteristika Jana Nákvasy a husitů

(Quiller, 30. 3. 2011 21:40)

Odpovídá nejreakčnější charakteristice bavorských církevních análů a neodpovídá historické pravdě, zvlášť konec Jana Nákvasy. Ten byl vydán Rackem z Janovic Bavorským Němcům, kteří z něho sedřeli kůži a za všeobecného veselí upálili. Konjukturální propaganda.